Od 17. listopadu 1989 neuplynulo ještě ani třicet let, a pohrobci Husákovské normalizace a dědicové Stalinova kasárenského komunismu o sobě dávají vědět. Do karet jim přitom hraje stav České republiky a české veřejnosti.
Většině voličů nevadí, že premiérem je bývalý kariérní komunista a estébácký udavač, a místopředsedou poslanecké sněmovny také. Do úřadu prezidenta naši spoluobčané poslali už podruhé člověka, jehož nejvýraznějším rysem je kromě stařecké mstivosti a obhroublosti přítulnost k nedemokratickým režimům Ruska a Číny. Nadává se na Havla. A Klaus bubnuje do útoku proti Evropské unii.
Po 17. listopadu ti, co mohli, převlékli kabát. Z partajních tajemníků, z estébáků, z kdejakého politruka a generála se stali soukromí podnikatelé. Skoro se zdálo, že odšvindlovaná revoluce slaví úspěch, že se většina odpůrců svobody a demokracie smířila s nynějším stavem, s demokracií, třeba nedokonalou, právním státem, ve kterém se neměří každému stejně, tržní ekonomikou, která nedává všem stejné příležitosti. Ale těm, co nešli do vězení, ačkoli tam měli skončit, ke spokojenosti zřejmě chybí ještě něco. Pocit zadostiučinění.
A tak bývalá esenbácká mlátička z Václavského náměstí dostává metál od bývalého esenbáckého důvěrníka a vysokoškolákům přednáší estébák číslo 1. A to vše se tváří jako svoboda a demokracie. Ale demokracie to není.
Zlo je tady, vrátilo se. Vypadá trochu jinak než dříve, třeba jako starší vážený pán, o kterém by si dnešní studenti žurnalistiky ani nepomyslili, že na poradách na ministerstvu vnitra, například při řzení operačního štábu, vydával příkazy k surovým zákrokům proti demonstrantům, že řídil boj proti odpůrcům režimu. Že dával sledovat a šikanovat, dokonce i mučit lidi. Že vymýšlel nebo schvaloval akci Asanace, to je násilné vystěhování nepohodlných lidí ze země, že byl strůjcem takových odporných opatření, jako byly vyhazovy z práce, nepřijetí na vysoké a dokonce ani na střední školy.
Zlo převléklo kabát a, jak je vidět, má snaživé poskoky.