Životopis

Narodil jsem se tam, kde lišky dávaly dobrou noc, kde v polích, která moji rodiče nesměli orat, sít a sklízet, hvízdaly kulky ze samopalů vystrašených vojáčků Pohraniční stráže nad hlavami lidí, kteří nechtěli žít s komunisty v jedné zemi. Chodil jsem do školy a po škole na ryby, a výsledkem téhle kombinace byla po mnoha letech knížka lyrických povídek Kdo se dotkne duhy. Komunisté mi za ni nabídli cenu Jiřího Wolkera, když jsem odmítl nominaci, nedali mi šanci vydat další.

Vystudoval jsem právo v zemi, kde právo neznamenalo téměř nic, protože bylo třídní a pružné podle aktuálního přání komunistické strany. Před koncertem Plastic People v Rudolfově na českobudějovicku jsem okusil chuť pendreků Pohotovostního pluku. Prodával jsem válcovací tratě do bývalého SSSR a psal své lyrické povídky a viděl bídu, materiální i duchovní, na východ od nás, v té zemi, kde zítra znamená pořád ještě včera, v té zemi, která dnes už naštěstí neexistuje, ale jejíž pohrobci stále chtějí ovládat a řinčí zbraněmi.

Znám drátěné radlice obrněných vozů, které rozrážely studenty 17. listopadu 1989 na Národní třídě. Byl jsem u založení Občanského fóra. Vedl jsem sametovou revoluci v Československé tiskové kanceláři. V trezoru ústředního ředitele, bývalého komunistického špeha v Maďarsku, jsme našli pistoli a několik udavačských dopisů, kterými nám udavači, i když nechtěně, udali sami sebe. Zdál se to být konec jedné neslavné éry. Jenomže fízlové vytrvali a dál těží z lidské slušnosti, nebo hostejnosti.

Byl jsem dva a půl roku hradním zpravodajem ČTK. Mohl jsem být po mnoha letech prvním českým novinářem, který píše o prezidentovi, a ten je přesvěčeným demokratem s novým neotřelým myšlením, nikoli předním komunistickým papalášem. A byl jsem zřejmě první, kdo vystřízlivěl z nadšení, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Ale trvám a tom, že je třeba udělat vše pro to, aby to neprohrály, aby neprohrály na celé čáře...

Mluvil jsem s americkými prezidenty Reganem a Bushem (starším), s britskou premiérkou Margaret Thatcherovou, byl jsem na audienci u papaže Jana Pavla II. a meditoval s dalajlámou, pil jsem pivo s ministry zahraničí Itálie a Francie a snášel rány od tělesných strážců snad poloviny zeměkoule. I to stálo za to.

Byl jsem krátce v Lidových novinách. Řídil jsem domácí zpravodajství MF Dnes a poté Zemské noviny a České/Moravské Slovo a několik dalších titulů. Odešel jsem ze světa zpráv a komentářů dřív, než se žurnalistika zkazila, v okamžiku, kdy jsem víc času a energie musel věnovat na obranu redakce, novinářských hodnot a jednotlivých redaktorů před hrabivými majiteli a jejich nepoctivými manažery, a proto méně na vytváření obsahu novin. Musel jsem absolvovat dlouhou, několikaletou odvykací kůru, abych se zbavil závislosti na médiích.

Nikdy jsem nevstoupil do komunistické strany, ani do žádné jiné strany.

A to je všechno. Skoro všechno.

Dost kostrbatý životopis! Ale co chcete, prožil jsem velkou dobu. A jak neřekl Pavel Tigrid, mohl jsem prožít i něco jiného, ale nevím, jestli by mi to bylo milejší.